podľa "nassmer.blogspot.com")
Už od útlých dětských let, nejpozději v hodinách „českého jazyka a literatury“, slýchával každý z nás více či méně patetické slavozpěvy na naše české slovanství, na české národní obrození včetně jeho věčného osudového potýkání se se (že by zaostalým ?) němectvím. Vyvrcholení nastalo vznikem samostatného „československého“ státu, v kterém náš slovanský duch už nemohl být nikým utlačován, ale k tomu skutečně mohlo dojít, až když jsme se konečně zbavili „sudeťáckých vetřelců“ brzdících náš národně-kulturní vývoj.. Do extrému tuto jakousi „slovanománii“ dovádí dnes všelijaké vlastenecké proudy rozličného politického ražení a rozdílných mocenskopolitických zájmů. Jedno je jim však společné: nezapomínají v každé třetí větě podotknout, že Češi „jsou Slované“ a naše „slovanskost“ je stavěna do protikladu ke „germánské utlačovatelské výbojnosti“ a k jejím údajným neblahým historickým dopadům na český národ. Člověk někdy až získává pocit, že naši „vlastenci“ se vážně obávají, aby Češi na svojí slovanskost snad nezapomněli, a proto ji musí při každé příležitosti zdůrazňovat a oživovat. Problémy nastávají, když přijde řeč na „slovanskou vzájemnost“, protože ta poněkud začíná ztrácet na konkrétní podobě, o ní máme jakousi mlhavou abstraktní představu. Pátrejme tedy společně a ptejme se, které to tedy jsou ty bratrské národy slovanské krve, které nám jsou tak srdečně blízké a tisíckrát kulturně bližší než barbarští Germáni v podobě Jihoněmců (Rakušanů, Bavorů). Které slovanské národy tedy náš český národ nejvíce kulturně a hospodářsky po celou dobu pozitivně ovlivňovaly a od kterých slovanských národů jsme se nejvíce naučili, díky kterým slovanským národům jsme rostli a které slovanské národy jsou nejbližší naší mentalitě?
Rodný jazyk Čechů je nejblíže slovenštině. Ovšem pokud jde o Slováky - necelých 70 let existence společného soustátí se sice z pohledu dnes žijící generace může jevit jako „celá věčnost“, uvědomíme-li si ale, že žijeme více než dva tisíce let po Kristu, tak se těch pár desítek let společné historie (z toho 20 let ještě s jinými národy v rámci prvorepublikového mnohonárodnostního Československa) jeví jako nepatrný fragment v tisíciletých českých dějinách, který navíc prokázal jen velmi, velmi krátkou přirozenou životnost. Navíc se v případě Československa jednalo o „sňatek z vypočítavosti“, převážně té české (a z požehnání převážně francouzských „svatebních svědků“ nebo spíš kuplířů), která si z příslušníků slovenského národa potřebovala udělat početní statisty a vylepšit celkový poměr k jednotřetinovému podílu německy mluvících občanů v Čechách a na Moravě. Tady je tedy kořen tzv. "česko-slovenské vzájemnosti", neboli něco jako její motiv. Chceme-li ale bilancovat, kolik český národ během této poměrně krátké doby existence Československa načerpal od východního bratra z hlediska kulturního a hospodářského růstu, vyjdou počty s kladnými číslicemi vlastně jen na slovenské straně (což teď nechápejme jako arogantnost, ale chceme si přece ukázat, jak český národ na „slovanství“ rostl).
Pátrání se nyní poněkud přitěžuje, zašilháme tedy trochu jiným směrem za hranice. Lužičtí Srbové tedy? Mnozí z nás o jejich existenci sotva ví. Každopádně by je dnes sotva někdo rozeznal od tamějších Němců (bez ohledu na to že se mnozí z nich dnes jako Němci cítí) a tak našim slovanofilským vlastencům toto etnikum poslouží alespoň vděčně jako jakási „tragická ukázka“ germanizačního utlačovatelského úsilí v praxi… Jdeme dál. Ke slovu se dostávají čeští pravicoví liberální vlastenci, zhlížející se v mocném tvrdošíjném Polsku, bez jehož zadupání se dnes neobejde snad jediné vážné rozhodování v rámci EU. Proamerickým, sionistickým a resp. pravicovým protiruským kruhům v České republice se náramně zamlouvá polská podoba nacionalismu pro jeho silně protiněmecký a zároveň silně protiruský charakter. Ještě máme v živé paměti neomalenost bratrů Kaczynských a jejich nacionalistické výpady proti Německu, přesně takovou tvrdost a neústupnost požaduje česká „vlastenecká“ liberální pravice po české politické reprezentaci ve vztahu vypořádání se se „sudeťáky“. Proč tedy opět nezahrát na slovanskou strunu a neinspirovat se u slovanských bratrů Poláků podle motta „Ti se s Němci nikterak nemazlí“? USA si na druhou stranu nemohli najít lepšího politického spojence v Evropě v bezprostřední blízkosti ruského impéria než je nacionalisticky vedené Polsko, sloužící jako trojský kůň americko (sionistické) hegemonie v rámci Evropské unie. (Za zmínku stojí početně velké zastoupení voličů polského původu v USA a na druhou stranu vděk americké vlády za tvrdý polský protiruský kurs v Evropě.) Otázka česko-polských vzájemných vztahů se zas ale jeví trochu problematicky, zvláště pak vzpomínky na mnichovské události roku 1938 nás nenechávají v iluzi, co se nějaké bratrské slovanské vzájemnosti týče. Kolikrát jsme se z řad „historiků“ naslyšeli nářků a proklínání na adresu německých agresorů, kteří „nám ukradli Sudety“ a „vyhnali české lidi“, kteří si stihli pobalit jen pár drobných věcí, aby stihli uniknout hordám „henleinovců“?.. Nehledě na to, že tvrzení o „vyhnání Čechů ze Sudet“ jsou bohapustou lží (v březnu 2009 zde vyšel podrobný článek o této problematice – pozn. NS), tak se o vyhánění Čechů dá skutečně mluvit pouze ve vztahu na území, které si po Mnichovu 1938 ukořistilo Polsko. To také dokládají historické prameny: 1. října 1938 musela československá vláda vyslovit souhlas s odstoupení Těšínska Polsku, protože německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop polskému velvyslanci v Berlíně signalizoval „blahosklonnost“ v případě válečného konfliktu mezi Polskem a Československem. Polskou reakci tehdejší československá vláda musela charakterizovat následovně: „Všeobecně se poukazuje na to, že způsob, jakým polská vláda využila současné těžké situace československého státu, nezná v dějinách srovnání a lze jej těžko kvalifikovat.“
Jisté asociace vypočítavosti se probouzí v současnosti při pomyšlení na miliardové dotace Polsku z Bruselu, které pramení z velké části z dávek německých daňových poplatníků. Polští nacionalisté vidí ve svém západním sousedu čistě pragmaticky vítaný zdroj finančních příjmů a odvolávají se na německé křivdy z období války. Černobílá prezentace vlastních dějin slouží jako morálně vydírající prostředek..
Historik Ivan Motýl popisuje události na Těšínsku v říjnu 1938 takto: Obyvatelé Českého Těšína, „hlavního města" československého Těšínska, se podle Českého slova dozvěděli o chystané polské okupaci v sobotu v 16 hodin odpoledne. „Večer provedla se narychlo evakuace všech státních úřadů," uvedly noviny. Místní Poláci, kteří už se nemohli dočkat příjezdu svých „osvoboditelů", na mnoha místech Těšínska páchali drobné i větší incidenty. V Třinci se například ozbrojení Poláci chtěli v sobotu večer zmocnit četnické stanice, československá armáda útok odrazila. O den později už Poláci za bezmocného přihlížení československých úřadů obsazovali Těšínsko, z něhož si ukrojili 830 čtverečních kilometrů, 227 tisíc obyvatel (z toho 120 tisíc české národnosti) i velká města Karvinou, Bohumín, Těšín a Orlovou. Československý ministr zahraničí Kamil Krofta tehdy jednání Polska označil za „daleko ostřejší, než byl postup německý". A Poláci na obsazeném území skutečně zavedli vůči „Nepolákům" ostrý kurz: postupně vysídlili na třicet tisíc Čechů a pět tisíc Němců a stanovovali přitom šibeniční termíny k vyhoštění (do 12 nebo do 24 hodin).
Tady asi pšenka slovanské vzájemnosti nepokvete, pohlédněme tedy na exotický Balkán, snad se zadaří tam? Národy bývalé Jugoslávie inspirovaly české milovníky všeslovanské myšlenky především v období těsně po vzniku Československa v roce 1918. Existovaly i velkoslovanské vize posunutí československých hranic až na hranici Dunaje po Vídeň, která se měla stát jakýmsi železničním koridorem mezi Československem a Jugoslávií. Myšlenka propojení se slovanským Balkánem přetnutím sousedství Maďarska s Rakouskem se realizovat nepodařila, vážně jen hrozilo přičlenění rakouských Korutan k Jugoslávii. Kulturně a hospodářsky nejvyspělejší jihoslovanský národ, Slovinci, tak zůstali jaksi mimo vnímání slovanofilů, možná také proto, že úspěšnost tohoto národa je opět názornou ukázkou prospěšnosti prolínání germánského vlivu se slovanským elementem. Nějaké citelné zvláštní bratření s Chorvaty se také nekoná (že by díky zkušenostem s tamější mentalitou z poslední dovolené u moře?). Až teprve v samém srdci Balkánu, v Srbsku, zaplesá srdce slovanofilské. Na kdejakém vlasteneckém webu nalezneme titulky typu „Podpořme naše srbské bratry v boji proti nezákonnému uloupení Kosova!“ apod. A hned se vytváří asociace s Mnichovem 1938: stejně jako tehdy se západní mocnosti vyřádily na „slovanském“ Československu ve stylu „o nás bez nás“, postihl slovanské Srbsko nyní stejný osud. V tom zas spočívá motiv propagované česko-srbské vzájemnosti, nic víc. Pro střídmější uvažování by neuškodilo, kdyby si čeští slovanofilové ve svých hlavách v této souvislosti na chvíli představili, že tamější kraj neobývají Srbové ale dejme tomu Finové, a teprve pak by snad jejich oprávněné odsouzení tohoto aktu mezinárodní zvůle dostalo důstojný charakter.
O slovanské vzájemnosti s národem bulharským, ukrajinským či běloruským si očividně nikdo polemizovat netroufá. Zbývá tedy velký ruský „bratr“, s kterým spojujeme především profláknutou bolševizaci našich zemí...
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár