Bílé růže

Chtěl jsem být řečníkem,
chtěl jsem psát.
Chtěl jsem být lepším člověkem,
místo toho jsem začal krást.

Kradl jsem bílé růže.
Chtěl jsem jí princezně dát,
jenomže o tomhle
jsem si mohl nechat zdát.

Bílé růže kradl jsem ze zahrad.
Krásné bílé, jen trnu pár a pak
moji princezně za měsíčního světla
ji přinesu jako dar.

Krásný bílý dar jako prosincoví sníh,
sice malí, jen (ne)pár růží.
Štěrkovitým kopcem a pak ještě dále.
Z dálky jsem již křičel jak mé srdce po tobě touží.

Však je to nějaký ten pátek
co mé srdce po tobě touží
tak proc by nemělo?
Jenom na další pátek a jedné SMS
se vše kolem mě setmělo.

I trny bílých růží mě bodly.
Slabá to bolest, až výsměch.
Zato tvé trny, silnějších než tisíc růží
mě roznesli, jak býk na kopytech.

Pak všechno padlo, jako domeček z karát.
Shořelo mé srdce, dohrála i kapela.
Já upadl do zapomnění a teď jenom čekám,
dokud opět nevstanu, jako fénix z popela.

 Blog

5 0 0 0 0

Komentuj

2 komenty k blogu