Prosím pomožte mi s otázkami na projekt: 1.Ktoré činnosti človeka sposobuju porušovanie ozonovej vrsty? V čom je pre človeka ozon škodlivy a v čom užitočny? Dakujem
1. Vypúšťanie freónov a iných škodlivých látok do ovzdušia, ktoré zabraňujú vytváranou ozónu.
2. Ozón odráža infračervené žiarenie, ktoré by inak dopadalo na Zem a zohrievalo ju. Ozón nie je nijako škodlivý, hoci samotná látka je jedovatá, ale nachádza sa vysoko nad zemou, takže to ľudia nedýchajú.
"Pročítání environmentálních textů jsem věnoval tři roky, což je samo o sobě riskantní podnik. Měl jsem však příležitost seznámit se s daty a uvažovat o mnoha různých názorech. Mé závěry jsou následující:
• Víme překvapivě málo o jakémkoli aspektu životního prostředí, o jeho minulosti, o jeho přítomnosti, o tom, jak jej zachovat a chránit. V každé debatě všechny strany zveličují význam stávajících znalostí a míru jejich přesnosti.
• V atmosféře přibývá oxidu uhličitého a pravděpodobnou příčinou je lidská činnost.
• Rovněž jsme svědky přírodního oteplovacího trendu, který začal kolem roku 1850 poté, co jsme přečkali čtyřsetleté studené období zvané „malá doba ledová".
• Nikdo neví, do jaké míry může být současný oteplovací trend přírodním fenoménem.
• Nikdo neví, do jaké míry může být současný oteplovací trend způsobený člověkem.
• Nikdo neví, k jakému oteplení dojde během příštích sto let. Počítačové modely se liší o 400 %, což de facto potvrzuje, že to nikdo neví. Kdybych si však měl tipnout - jediná věc, kterou vlastně všichni dělají -, odhadl bych, že se teplota zvýší o 0,812436 °C. Nelze nijak dokázat, že můj odhad stavu světa za sto let je o něco lepší nebo horší než kterýkoli jiný. (Budoucnost nemůžeme „posuzovat" ani „předpovídat". To jsou eufemismy. Můžeme jenom hádat. (Poučené hádání zůstává hádáním.)
• Mám podezření, že část pozorovaného povrchového oteplování bude nakonec možné připsat na vrub lidské činnosti. Mám podezření, že nejdůležitějším lidským vlivem bude využívání půdy a atmosférická složka bude méně významná.
• Myslím, že před přijetím nákladných politických rozhodnutí na základě klimatologických modelů by bylo rozumné požadovat, aby tyto modely přesně předvídaly budoucí teploty během desetiletého období. Dvacetileté období by bylo lepší.
• Myslím, že každý, kdo věří na hrozící vyčerpání zdrojů po dvou stech letech takových falešných poplachů, je trochu divný. Nevím, zda je dnes toto přesvědčení možné nejlépe popsat jako neznalost dějin, sklerotický dogmatismus, nezdravou lásku k Malthusovi nebo obyčejnou paličatost, avšak evidentně se jedná o vytrvalou konstantu v lidských kalkulacích.
• Existuje mnoho důvodů k opuštění fosilních paliv, což během následujícího století učiníme bez legislativy, finančních pobídek, programů konzervace uhlíkových emisí či nekonečného bědování proroků zkázy. Pokud je mi známo, na začátku dvacátého století nikdo nemusel zakazovat koňskou dopravu.
• Mám dojem, že v roce 2100 budou lidé daleko bohatší než my, budou spotřebovávat více energie, globální populace poklesne a nespoutané divočiny bude víc než dnes. Nemyslím si, že si o tyto lidi musíme dělat obavy.
• Současná téměř hysterická posedlost bezpečností je v nejlepším případě plýtváním zdroji a svazováním lidského ducha a v nejhorším případě zaváděním totalitarismu. Nesmírně potřebné je vzdělávání veřejnosti.
• Mám za to, že většina environmentálních „principů" (například udržitelný rozvoj nebo princip předběžné opatrnosti) v důsledku vede k zachování hospodářských výhod Západu, a tedy vytváří moderní imperialismus ve vztahu k rozvojovému světu. Je to snesitelný způsob, jak říci: „My máme svoje a nechceme, abyste i vy dostali svoje, protože byste způsobili moc znečištění."
• „Princip předběžné opatrnosti" při správném uplatnění vylučuje princip předběžné opatrnosti. Odporuje sobě samému.
O principu předběžné opatrnosti tedy nelze mluvit za okolností, které jsou příliš vyhrocené.
• Jsem přesvědčen, že lidé mají dobré úmysly. Chovám však značný respekt k rozkladnému vlivu předpojatosti, systematickému překrucování myšlenek, síle racionalizace, zastíraným soukromým zájmům a nevyhnutelnosti nezamýšlených důsledků.
• Více si vážím lidí, kteří po získání nových informací změní své názory, než těch, kteří lpí na názorech, které měli před třiceti lety. Svět se mění. Ideologové a fanatici nikoli.
• Během přibližně pětatřiceti let od chvíle, kdy vzniklo environmentální hnutí, ve vědě došlo k zásadní revoluci. Tato revoluce přinesla nové chápání nelineární dynamiky, složitých systémů, teorie chaosu a teorie katastrof. Změnila způsob našeho uvažování o evoluci a ekologii. Přesto tyto zavedené myšlenky téměř nepronikly do smýšlení environmentálních aktivistů, kteří podivně lpějí na konceptech a rétorice ze 70. let 20. století.
• Nemáme ani tu nejmlhavější představu, jak chránit to, co označujeme slovem „divočina", a raději bychom to měli zjišťovat a učit se přímo v terénu. Nevidím žádné doklady toho, že by probíhal trpělivý, racionální a systematický výzkum. Proto vkládám jen malou naději do správy divočiny v jednadvacátém století. Environmentálním organizacím připisuji stejný díl viny jako developerům a těžařským společnostem. Pokud jde o výsledky, neexistuje rozdíl mezi chamtivostí a nekompetentností.
• Potřebujeme nové environmentální hnutí, s novými cíli a novou organizací. Potřebujeme, aby víc lidí pracovalo v terénu, přímo ve skutečném životním prostředí, a méně u obrazovek počítačů. Potřebujeme víc vědců a mnohem méně právníků.
• Nemůžeme doufat, že složitý systém jako životní prostředí zvládneme prostřednictvím soudních sporů. Můžeme pouze dočasně změnit jeho stav - zpravidla tím, že něčemu zabráníme - s konečnými důsledky, které nedokážeme předvídat a rozhodně ne řídit.
• Nic není neodmyslitelněji politické než naše sdílené fyzické prostředí a ničemu tak neškodí loajalita jediné politické straně. Právě proto, že prostředí je sdílené, nemůže být spravováno jednou klikou podle jejích vlastních ekonomických či estetických preferencí. Dříve či později se k moci dostane opoziční klika a dojde k obrácení původní politiky. Stabilní správa životního prostředí vyžaduje uznání faktu, že všechny zájmy mají své místo: jízda na sněžných skútrech i muškaření, prohánění se na terénních motocyklech i turistika, výstavba i ochranářství. Tyto zájmy si odporují a jejich neslučitelnost se nedá odstranit. Ale v uskutečňování neslučitelných cílů spočívá pravý význam politiky.
• Máme-li stanovit přiměřenou politiku, naléhavě potřebujeme nestranný, objektivní mechanismus financování výzkumu. Vědci si až příliš dobře uvědomují, pro koho pracují. Ti, kteří výzkum finančně podporují - farmaceutická firma, vládní agentura nebo environmentální organizace -, vždycky usilují o určitý výsledek. Financování výzkumu není téměř nikdy časově neohraničené a nepředpojaté. Vědcům je jasné, že další přísun peněz závisí na poskytnutí výsledků, jaké si financující strana představuje. V důsledku toho jsou „studie" environmentálních organizací stejně zaujaté a nedůvěryhodné jako „studie", jimiž argumentuje průmysl. Vládní „studie" jsou podobně zaujaté v závislosti na tom, kdo v dané době řídí ministerstvo nebo vládu. Žádná klika by neměla mít volnou ruku.
• Jsem si jistý, že v tomto světě není mnoho jistoty.
• Osobně pociťuji nesmírnou radost, když jsem v přírodě. Každý rok jsou mými nejšťastnějšími dny ty, které strávím v divočině. Přeji si, aby byla pro budoucí generace zachována místa ukazující životní prostředí v jeho původní podobě. Nejsem přesvědčený, že takových míst bude dostatek a že jim bude věnovaná dostatečná péče. Domnívám se, že mezi „vykořisťovatele životního prostředí" patří environmentální organizace, vládní organizace i velké firmy. Všichni mají na svém kontě stejně neradostné výsledky.
• Každý si přihřívá vlastní polívčičku. Kromě mě."
menej obšírne odpovede si si asi nemohla vypýtať, však? nechce sa mi rozpisovať a rozmýšľať, skús pozrieť enviroportál alebo nejaké knižky o atmosfére a životnom prostredí... ja som napríklad do seminárky o atmosfére čerpala z týchto zdrojov:
TÖLGYESSY, J. - PIATRIK, M. - LESNÝ, J. 1983. Životodárny závoj Zeme. Bratislava : Obzor, 1983. 536 s.
BRANIŠ, M. - HŮNOVÁ, I. 2009. Atmosfera a klima: Aktuální otázky ochrany ovzduší. Praha : Karolinium, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1.
OROLÍNOVÁ, M. 2009. Chémia a životné prostredie. Trnava: Trnavská unoverzita v Trnave, 2009. 120 s. ISBN 978-80-8082-298-9.
Roleta je špeciálny inkognito mód, ktorým skryješ obsah obrazovky pred samým sebou, alebo inou osobou v tvojej izbe (napr. mama). Roletu odroluješ tak, že na ňu klikneš.
11 komentov
2. Ozón odráža infračervené žiarenie, ktoré by inak dopadalo na Zem a zohrievalo ju. Ozón nie je nijako škodlivý, hoci samotná látka je jedovatá, ale nachádza sa vysoko nad zemou, takže to ľudia nedýchajú.
Pre viac informácií pošli správu.
• Víme překvapivě málo o jakémkoli aspektu životního prostředí, o jeho minulosti, o jeho přítomnosti, o tom, jak jej zachovat a chránit. V každé debatě všechny strany zveličují význam stávajících znalostí a míru jejich přesnosti.
• V atmosféře přibývá oxidu uhličitého a pravděpodobnou příčinou je lidská činnost.
• Rovněž jsme svědky přírodního oteplovacího trendu, který začal kolem roku 1850 poté, co jsme přečkali čtyřsetleté studené období zvané „malá doba ledová".
• Nikdo neví, do jaké míry může být současný oteplovací trend přírodním fenoménem.
• Nikdo neví, do jaké míry může být současný oteplovací trend způsobený člověkem.
• Nikdo neví, k jakému oteplení dojde během příštích sto let. Počítačové modely se liší o 400 %, což de facto potvrzuje, že to nikdo neví. Kdybych si však měl tipnout - jediná věc, kterou vlastně všichni dělají -, odhadl bych, že se teplota zvýší o 0,812436 °C. Nelze nijak dokázat, že můj odhad stavu světa za sto let je o něco lepší nebo horší než kterýkoli jiný. (Budoucnost nemůžeme „posuzovat" ani „předpovídat". To jsou eufemismy. Můžeme jenom hádat. (Poučené hádání zůstává hádáním.)
• Mám podezření, že část pozorovaného povrchového oteplování bude nakonec možné připsat na vrub lidské činnosti. Mám podezření, že nejdůležitějším lidským vlivem bude využívání půdy a atmosférická složka bude méně významná.
• Myslím, že před přijetím nákladných politických rozhodnutí na základě klimatologických modelů by bylo rozumné požadovat, aby tyto modely přesně předvídaly budoucí teploty během desetiletého období. Dvacetileté období by bylo lepší.
• Myslím, že každý, kdo věří na hrozící vyčerpání zdrojů po dvou stech letech takových falešných poplachů, je trochu divný. Nevím, zda je dnes toto přesvědčení možné nejlépe popsat jako neznalost dějin, sklerotický dogmatismus, nezdravou lásku k Malthusovi nebo obyčejnou paličatost, avšak evidentně se jedná o vytrvalou konstantu v lidských kalkulacích.
• Existuje mnoho důvodů k opuštění fosilních paliv, což během následujícího století učiníme bez legislativy, finančních pobídek, programů konzervace uhlíkových emisí či nekonečného bědování proroků zkázy. Pokud je mi známo, na začátku dvacátého století nikdo nemusel zakazovat koňskou dopravu.
• Mám dojem, že v roce 2100 budou lidé daleko bohatší než my, budou spotřebovávat více energie, globální populace poklesne a nespoutané divočiny bude víc než dnes. Nemyslím si, že si o tyto lidi musíme dělat obavy.
• Současná téměř hysterická posedlost bezpečností je v nejlepším případě plýtváním zdroji a svazováním lidského ducha a v nejhorším případě zaváděním totalitarismu. Nesmírně potřebné je vzdělávání veřejnosti.
• Mám za to, že většina environmentálních „principů" (například udržitelný rozvoj nebo princip předběžné opatrnosti) v důsledku vede k zachování hospodářských výhod Západu, a tedy vytváří moderní imperialismus ve vztahu k rozvojovému světu. Je to snesitelný způsob, jak říci: „My máme svoje a nechceme, abyste i vy dostali svoje, protože byste způsobili moc znečištění."
• „Princip předběžné opatrnosti" při správném uplatnění vylučuje princip předběžné opatrnosti. Odporuje sobě samému.
O principu předběžné opatrnosti tedy nelze mluvit za okolností, které jsou příliš vyhrocené.
• Jsem přesvědčen, že lidé mají dobré úmysly. Chovám však značný respekt k rozkladnému vlivu předpojatosti, systematickému překrucování myšlenek, síle racionalizace, zastíraným soukromým zájmům a nevyhnutelnosti nezamýšlených důsledků.
• Více si vážím lidí, kteří po získání nových informací změní své názory, než těch, kteří lpí na názorech, které měli před třiceti lety. Svět se mění. Ideologové a fanatici nikoli.
• Během přibližně pětatřiceti let od chvíle, kdy vzniklo environmentální hnutí, ve vědě došlo k zásadní revoluci. Tato revoluce přinesla nové chápání nelineární dynamiky, složitých systémů, teorie chaosu a teorie katastrof. Změnila způsob našeho uvažování o evoluci a ekologii. Přesto tyto zavedené myšlenky téměř nepronikly do smýšlení environmentálních aktivistů, kteří podivně lpějí na konceptech a rétorice ze 70. let 20. století.
• Nemáme ani tu nejmlhavější představu, jak chránit to, co označujeme slovem „divočina", a raději bychom to měli zjišťovat a učit se přímo v terénu. Nevidím žádné doklady toho, že by probíhal trpělivý, racionální a systematický výzkum. Proto vkládám jen malou naději do správy divočiny v jednadvacátém století. Environmentálním organizacím připisuji stejný díl viny jako developerům a těžařským společnostem. Pokud jde o výsledky, neexistuje rozdíl mezi chamtivostí a nekompetentností.
• Potřebujeme nové environmentální hnutí, s novými cíli a novou organizací. Potřebujeme, aby víc lidí pracovalo v terénu, přímo ve skutečném životním prostředí, a méně u obrazovek počítačů. Potřebujeme víc vědců a mnohem méně právníků.
• Nemůžeme doufat, že složitý systém jako životní prostředí zvládneme prostřednictvím soudních sporů. Můžeme pouze dočasně změnit jeho stav - zpravidla tím, že něčemu zabráníme - s konečnými důsledky, které nedokážeme předvídat a rozhodně ne řídit.
• Nic není neodmyslitelněji politické než naše sdílené fyzické prostředí a ničemu tak neškodí loajalita jediné politické straně. Právě proto, že prostředí je sdílené, nemůže být spravováno jednou klikou podle jejích vlastních ekonomických či estetických preferencí. Dříve či později se k moci dostane opoziční klika a dojde k obrácení původní politiky. Stabilní správa životního prostředí vyžaduje uznání faktu, že všechny zájmy mají své místo: jízda na sněžných skútrech i muškaření, prohánění se na terénních motocyklech i turistika, výstavba i ochranářství. Tyto zájmy si odporují a jejich neslučitelnost se nedá odstranit. Ale v uskutečňování neslučitelných cílů spočívá pravý význam politiky.
• Máme-li stanovit přiměřenou politiku, naléhavě potřebujeme nestranný, objektivní mechanismus financování výzkumu. Vědci si až příliš dobře uvědomují, pro koho pracují. Ti, kteří výzkum finančně podporují - farmaceutická firma, vládní agentura nebo environmentální organizace -, vždycky usilují o určitý výsledek. Financování výzkumu není téměř nikdy časově neohraničené a nepředpojaté. Vědcům je jasné, že další přísun peněz závisí na poskytnutí výsledků, jaké si financující strana představuje. V důsledku toho jsou „studie" environmentálních organizací stejně zaujaté a nedůvěryhodné jako „studie", jimiž argumentuje průmysl. Vládní „studie" jsou podobně zaujaté v závislosti na tom, kdo v dané době řídí ministerstvo nebo vládu. Žádná klika by neměla mít volnou ruku.
• Jsem si jistý, že v tomto světě není mnoho jistoty.
• Osobně pociťuji nesmírnou radost, když jsem v přírodě. Každý rok jsou mými nejšťastnějšími dny ty, které strávím v divočině. Přeji si, aby byla pro budoucí generace zachována místa ukazující životní prostředí v jeho původní podobě. Nejsem přesvědčený, že takových míst bude dostatek a že jim bude věnovaná dostatečná péče. Domnívám se, že mezi „vykořisťovatele životního prostředí" patří environmentální organizace, vládní organizace i velké firmy. Všichni mají na svém kontě stejně neradostné výsledky.
• Každý si přihřívá vlastní polívčičku. Kromě mě."
- Michael Crichton: Říše strachu
a tu je recenzia na danú knihu od meteorológa, ale ešte som ju neprečítal: » www.wunderground.com/resources/educa...
PRESNE to som chcel postnuť
Osud je sám o sebe kravina, lebo ak by existoval osud znamenalo by to že veci sú už predom dané a nemôžeš ich zmeniť
TÖLGYESSY, J. - PIATRIK, M. - LESNÝ, J. 1983. Životodárny závoj Zeme. Bratislava : Obzor, 1983. 536 s.
BRANIŠ, M. - HŮNOVÁ, I. 2009. Atmosfera a klima: Aktuální otázky ochrany ovzduší. Praha : Karolinium, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1.
OROLÍNOVÁ, M. 2009. Chémia a životné prostredie. Trnava: Trnavská unoverzita v Trnave, 2009. 120 s. ISBN 978-80-8082-298-9.
2. Ozón odráža infračervené žiarenie, ktoré by inak dopadalo na Zem a zohrievalo ju.
a toto odkiaľ vieš? to sa ti snívalo ?..