Zaujali Vás v poslednej dobe verše nejakej básne? Alebo máte už dávnejšie obľúbené nejaké verše, ktoré Vás niečim zaujali tak, že ste si ich zapamätali dodnes?
Napíšte ich sem, možno zaujmú alebo okúzlia aj niekoho ďalšieho. Ako príklad uvediem bás
@hangtime11 No vidíš. A Ivan Martin Jirous (Plastic People of the Universe) povedal, že poéziu potrebuje k životu ako vzduch. Hold, každý sme iný. Ale toto nie je diskusia o láske, či nenávisti k poézii... Píšte sem, prosím, svoje obľúbené verše (stačí len zaujímavý úryvok z básne).
asi navždy si zapamätám báseň od Sama Chalupku - Mor ho!, ktorú sme sa mali celú naučiť naspamäť..myslím,že každému je dobre známa, tak len časť z nej :
@stage - no a ? čo ma poučuješ ? jednoducho nemám rád básne a tým to končí, nezaujíma ma či nejaký pošahanec potrebuje k životu báseň ako vzduch alebo čo ...
Roleta je špeciálny inkognito mód, ktorým skryješ obsah obrazovky pred samým sebou, alebo inou osobou v tvojej izbe (napr. mama). Roletu odroluješ tak, že na ňu klikneš.
27 komentov
A potom ešte Karel Hynek Mácha- Máj
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
A muchy bzučali v hnilobnom puchu brucha.....batalióny čiernych lárv....dali sa na pochod,tiekli husto zdnuka...temnotou,ktorou hýbal ždiar
Nad verandou cencúľ samoty
pred prahom závej ako hrob.
Vyjdem von a narobím v ňom kopu stôp
potom sa vrátim dnu a budem si vravieť
"Pozri, koľkí ťa prišli navštíviť
netrpezlivo podupkávali pred domom
a ty si zatiaľ
nebol doma"
(Peter Gregor - Nuda)
alebo:
Nechajte spievať básnikov
Nenoste im kvety
Kytice
A nesľubujte lásku
Majú tendencie všetkému uveriť
(Jaroslava Smejkalová - Manifest básnikov)
a toho obľúbeného ja mám hrozne veľa..
and call upon my soul within the house
I will write loyal cantos of condemned love
and sing them loud even in the dead of night
I will howl your name to the reverb of hills
and make babbling gossip of the air cry out..
koniec:
Něco padlo. - Pode dveřmi
mok se jevý - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutý vypravý!
Dvě věci tu v krvi ležý -
mráz po těle hrůzou běžý:
dětsáñ hlava bez tělýčka
a tělýčko bez hlavy.
Berie ho preč do bielej zemi empatickej nevinnosti.
Snár a belosť.
Básnik bez rýmu.
Ovdovený spisovateľ, držaný reťazmi na strane pekla.
Jeden posledný perfektný verš,
ešte stále rovnako starej pesničky.
Oh Kriste, ako nenávidím čím som sa stal.
Vezmi ma domov.
to je z pesničky the poet and the pendulum. Autor textu je Tuomas Holopainen
došly mi sirky.
péra v gauči
jsou polámaná.
ukradli mi kufr.
ukradli mi olejovou kresbu
dvou růžových očí.
auto je v háji.
v koupelně lezou po zdi ryběnky.
má láska je v háji.
zato akcie šly dnes
nahoru.
Láska je strašne bohatá, láska, tá všetko sľúbi,
no ten čo ľúbil, sklamal sa a ten, čo sklamal, ľúbi.
Prach dlhých smutných letných dní na staré lístie padá,
poznala príliš neskoro ako ho mala rada.
Tak každoročne v jeseni svetlá sa tratia z duše
a človek, koník túlavý od srdca k srdcu kluše.
Pre každé chce zomierať, žiť nechce pre nijaké
chcel by mať jedno pre seba, je mu jedno aké.
Možno, že iba obrázok, možno tôňu iba.
No pred cieľom sa zastaví. Komu zas srdce chýba?
Zo všetkých mojich obrázkov mámivý ošiaľ stúpa.
Bola to láska? Sklamanie?Aj láska bola hlúpa,
že chcela všetko naraz mať a všetko naraz stráca.
Koľko ráz v noci májovej hľadeli do mesiaca.
No máj im málo šťastia dal a krátke bolo leto,
len jeseň, tá vie o všetkom a jeseň nepovie to.
Šla zima dolu údolím a niesla odkaz máju.
Túžieval, čakal, dočkal sa. Odišla. Nepozná ju.
Láska je strašne bohatá, lásáska, tá všetko sľúbi,
no ten čo ľúbil, sklamal sa a ten, čo sklamal, ľúbi.
Prach dlhých smutných letných dní na staré lístie padá,
poznala príliš neskoro ako ho mala rada.
Štyridsať druhov rumov ochutnávať,
štyridsať druhov koňakov ovoniavať,
to bola, bože,
to bola sloboda,
toto bol univerzalizmus,
veliký pocit života.
Kto hľadá v alkohole iba mok
na uháňanie smädu,
ten nevie, čo je viesť s duchom krok,
ten nezná úžasnosti rozletov,
len ľudskú prízemnosť a ľudskú biedu.
Čím väčšia múdrosť do človeka vstúpi,
tým väčšmi skláňa sa pred mágiami liehu,
ktoré ho prevážajú s istotou čarokrásnou
tu od sna k snu a tam od brehu k brehu.
Inak mám rada Buadelaira, Kvety zla mám prečítané niekoľkokrát.. a tak
jsi mé štestí, které pomuže mi na rozcestí.
Tak už to pochop přeci, že bez tebe být nechci.
jsi má druhá polovička, jsi krásna bíla holubička.
jsi překrásna lesní víla, která mě náhle políbila.
Šel bych přes pul světa, jen pro tato tři slova: Lásko, miluju tě!
-neznámy autor-
Šiješ. To je hloupost. Nejsi žádná šička
Mě se nejvíc líbí tvoje pička
Je vlhká a silnou vůni vydechuje
Jiný koukne, vykřikne a zazmatkuje
Uteče, zacpe si nos a áách!
Pak stírá si tvou mízu z dlaní
Vrátí se? Tak to je ve hvězdách
To se nedá jen tak na počkání.
Pro mě je tvá šťáva radost, nikdy nemám dost
Ty si ovšem nejspíš myslíš, jaká ohavnost!
Jsem vždycky připraven tvou kundu lízat
Bez oddechu, bez ustání
Polykat ten libý sliz až
do nutkání na říhání.
Daniil Charms
A ty, mor ho! - hoj mor ho! Detvo môjho rodu,
kto kradmou rukou siahne na tvoju slobodu,
a čo i tam dušu dáš v tom boji divokom.
Mor ty len, a voľ nebyť, ako byť otrokom.
» zlatyfond.sme.sk/dielo/224/Chalu...
měla oči tuze krásné.
Vlasy měla jako len,
na políčku plela len.
Naše staré hodiny,
bijí čtyři hodiny.
Sotva jsem s ní pohovořil,
řekla abych pohovořil,
zda mi staří dají dcerku,
již jsem viděl venku, dcerku.
Naše staré hodiny,
bijí čtyři hodiny.
A tak dohodla se svatba.
A brzičko byla svatba.
Bydlíme teď na statku,
rodiče též na statku.
Naše staré hodiny,
bijí čtyři hodiny.
toto ma veľmi zaujalo
v to sladké ráno leta raz:
Mrcina príšerná v zákrute cesty hnila
na márach štrku mraziac nás.
A slnce pražilo do tejto prašiviny,
sťa rozpad zrýchliť chcelo by
a vrátiť prírode pôvodné prvky hliny
z demontovanej podoby.
A muchy bzučali v hnilobnom puchu brucha.
Batalióny čiernych lárv
dali sa na pochod a tiekli husto zdnuka
z útroby, ktorou hýbal zmar.
Charles Baudelaire- Mrcina
The time will come,
when, with elation,
you will greet yourself arriving
at your own door, in your own mirror,
and each will smile at the other"s welcome,
and say, sit here. Eat.
You will love again the stranger who was your self.
Give wine. Give bread. Give back your heart
to itself, to the stranger who has loved you
all your life, whom you ignored
for another, who knows you by heart.
Take down the love letters from the bookshelf,
the photographs, the desperate notes,
peel your own image from the mirror.
Sit. Feast on your life.
nímž ani tiger dravšie nezúri,
zapadá nie vzlek; výkvet človečenstva,
života radosť smrtnej do chmúry,
v prach purpur všeľudského dôstojenstva,
v sutiny jasný palác kultúry!
(Hviezdoslav : Krvavé sonety )
Nezhub svoj rod, lebo svet chystá hrob
aj kvetu vzácnemu.Tak nám to neurob!
( Shakespeare - Sonety )
---------------------
Mne sa ešte páči:
J.H.Krchovský (názov neviem, má to vôbec nejaký?)
1.
Co že jsem říkal? Nevím už
asi že bude dobře zase...
co jsem to hledal? Aha, nůž
co jsem to chtěl... Jo, podřezat se
2.
Jak bude po smrti?- Tobě dost těžce…
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní
5.
Zas Dušičky… A všude svíčky, květy, věnce
žalostný svátek postmortální existence
kdy každý pláče, vesměs na nesprávném hrobě…
to já svůj hrob a sebe v něm mám stále v sobě
10.
Se sebou sám a sám i v sobě samém...
již dlouho vzájemně se takto klamem
dvě číše plním témuž, víno pění
pozdvíhám těžký pohár k usmíření
sklo třeskne o sklo; sám před prázdným rámem
piju svou krev a střepy s amalgamem.
--------------------
a od Lermontova, tuším sa to volá Epitaf
A ten, když v davu všichni druzí
nad tebou propukali v žal,
neutíral si z očí slzy,
jen pevně, chladně, němě stál.
A lidé, z neznalosti krutí
a smělí z nechápavosti,
vinili jej, že den tvé smrti
byl pro něho dnem radosti.
On pominul to obvinění.
Ti blázni! Oč je lehčí lkát
než trápit se a nedat znát
jedinou známku utrpení!
A čas náš nepriateľ,
potajme najbližším stáva sa priateľom.
Už bolesť v nás prežula si svoj diel,
po duši oháňa sa svojim skalpelom.
Tak duša bez tela a telo bez duše,
odmeria bez vôle neistý si svoj krok.
Niet šťastia bez lásky – tak je to veruže.
Odkrútil do vekov čas ďalší dlhý rok.
Nenávisť s láskou prie v človeku úpny boj,
navzájom jedna s tou druhou sa hrdúsi.
Každá z nich vytiahne zo zálohu svoj voj
a smeje sa smeje len kruto pod fúzy.
Na sile uberá vojakom – priateľ čas,
v brloh sa poberá bojovník – nenávisť.
Na varte ostáva ranená láska. Zas.
A všetko odznova. Za láskou musí ísť...